Historie bezdrátových technologií

Za zakladatele bezdrátových technologií je považován italský elektroinženýr Guglielmo Marconi, který v roce 1895 propojil přístroj na zachycování elektromagnetických vln s jednoduchou anténou. O rok později již dokázal poslat signály na vzdálenost 1,6 Km, v roce 1901 se vzdálenost prodloužila na 322 Km a v témže roce dokázal přenést signál přes Atlantský oceán.

O třicet let později byla předvedena frekvenční modulace (FM), která kvůli kvalitnějšímu přenosu zvuku nahradila modulaci amplitudovou (AM). Na počátku třicátých let 20. století začal taktéž rozvoj radiotelefonie. Prvně představený analogový buňkový radiotelefonní systém byl vyzkoušen v roce 1961. Na konci let osmdesátých dvacátého století se začaly objevovat první digitální radiotelefonní systémy, z nichž v Evropě byl nejúspěšnější systém GSM. Na konci dvacátého století byly analogové systémy postupně vytlačovány systémy digitálními.[1]

V oblasti komerčního použití se začaly počátkem osmdesátých let dvacátého století  prosazovat firmy IBM, Motorola, Eritel AB a Telia Mobitel. Tyto firmy vyvinuly na sobě nezávislá řešení, která umožňovala digitální přenos dat rychlostí řádově jednotek kilobitů za sekundu. Rozvoj vysokorychlostních bezdrátových komunikací a bezdrátových sítí, který nastal koncem devadesátých let 20. století, byl umožněn rozvojem techniky, která dovolila využít UHF a mikrovlnnou oblast, tedy frekvence nad přibližně 1 GHz.[1]